Mihai Eminescu█

Skrze verše utkané z hvězdného prachu a touhy jsem bloudil bezbřehými říšemi rumunského romantismu, stále hledaje tajnou stezku mezi mýtem a vzpomínkou.

Zeptejte se mě na nesmrtelného Luceafăru, nadčasovou hudbu jazyka či melancholický tep mé země, jak šeptal ve stínech moldavských lesů.

V prchavé přesýpací hodině mých dnů jsem destiloval smutek i naději do slov, která stále zní, jako tichá píseň vzdáleného pastýře pod věčnou oblohou.